Rozhovor s Lucií Bočanovou

Dnes jsem vyzpovídala fotografku Lucii Bočanovou, která se zaměřuje převážně na dětskou a rodinnou fotografii, ale v jejím portfoliu najdete i páry, těhulky, miminka a další žánry. Miluji její jemnost ve fotkách, barvy, minimalismus a estetickou sladěnost! Fotí jen na přirozeném světle a na jejich snímcích často uvidíte hlavního modela – syna Deníska.

# 1

Ahoj Luci, jak ses dostala do oboru fotografie?
Chtěla jsi vždycky fotit?

Ahoj Leni, vůbec jsem neměla ani představu, že bych se mohla stát fotografkou. To mě dříve ani nenapadlo. S fotografií jsem se setkávala asi jako každý v běžném životě a maximálně jsem dokázala vyhodnocovat dle mého úsudku a mého estetického cítění, jako libá či nelibá.

Je pravdou, že jsem občas v mých mladších letech spolupracovala s fotografy z pozice modelky, bylo to však spíše formou koníčku než profese a více než technická stránka fotografie mě k focení pohánělo získání líbivých fotografií. Kdysi v minulosti proběhla sice taková chvilková potřeba o to získat lepší fotky než z mobilu, můj hodný manžel mé přání vyslyšel a pořídil mi první zrcadlovku. Tu jsem však zavřela do šuplíku na několik let.

Tuto první zrcadlovku jsem z šuplíku opět vytáhla až asi po 8 letech, a to v době, kdy se mi narodil můj syn Denísek a focení se tak, jak to s příchodem miminek bývá, stalo každodenní rutinou. Jako úplné miminko však ještě mobilním telefonem. Prvním podmětem, kdy mi v hlavě blesklo „Tak tohle musím umět!“ bylo, když jsem narazila na fotografie Iwony Podlasinské, polské fotografky. Ty se okamžitě dotkly mého cítění, já si její obrázky uložila tehdy do galerie v mobilu a často jsem se k nim vracela a prohlížela. Při prohlížení těch fotek jsem si říkala: „Sakra, jak ona to dělá?!“. Jak dokáže jedním snímkem své děti vyfotit tak, že to má úžasnou atmosféru, přesto nejsou její fotky nějak strojené… Tak krásně umí zachytit světlo, barvy a náladu dítěte. Velmi jsem si přála mít podobné fotky mého Deníska. A to byl asi ten prvotní impuls jít do šuplíku a vytáhnout opět tu darovanou zrcadlovku, jenže teď jsem cítila, že už jí nepustím, protože jsem měla obrovskou motivaci. No a když má člověk takovou krásnou motivaci a opravdu sám chce, jde to snadno pak samo.

Začala jsem zkoušet a sama se učit, úplně zprvu byly ty fotky vcelku hrůza, já to ale nijak neviděla, já byla šťastná, že jsem vůbec něco cvakla, tak nějak dokázala v Lightroomu upravit. Pamatuji si, jak jsem po přidání mých prvních fotek na jeden fotografický server slízla kritiku. To jsem snad i obrečela, já to nečekala, byla jsem šťastná za to, že jsem tu fotku takhle zvládla a najednou jsem za to dostala studenou sprchu. Byl to pocit, jako když se naučíte jezdit na kole. Nejdříve padáte, bolí to, padáte, ale najednou se vám povede přejet na druhou stranu ulice, byť styl jízdy nebyl vůbec ladný jako by byla jízda vrcholového cyklisty. Avšak radost, že jsem dokázala přejet, byla velká. Od zkušenějších fotografů jsem to však schytala za chyby, které má fotografická jízda měla. Přemýšlela jsem, že fotit už víc nebudu, že mobilem jsou fotky asi hezčí a bez námahy. Jenže já jsem býk a v hlavě byly pořád obrázky Iwony Podlasinské a moje představa, že si do nich sama dosadím Deníska.

# 2

Jaký fotíš žánr?

Mému srdci je stále nejblíže styl, který mě k focení přivedl, a to focení dětského portrétu. Nedokážu jedním slovem tento styl pojmenovat, tyto fotografie jsou něco mezi realitou a snem. Postupem času, když se začaly fotky líbit kamarádům a ti mě poprosili, jestli bych nevyfotila i je, tak jsem zabrousila i do fotografie rodinné. To mě začalo moc bavit, teď si většina mých klientů ode mě přeje fotky rodinné, nejen svých dětí. Řekla bych to tedy tak, že fotím fotky celé rodiny, od těhotenství, narození, malých dětiček až po ty větší. Líbí se mi však tolik dalších stylů, zamilované portréty, líbí se mi focení křtin v kostele, líbí se mi i krajinářská fotografie nebo focení architektury, byť je to pro mě zcela neznámá voda. Líbí se mi tolik stylů a já bych nejradši vyzkoušela každý. Je to však asi jako ve sportu, pokud chcete dělat nějaký vrcholově a opravdu dobře, musíte na to trénovat, dávat tomu konkrétnímu sportu nejvíce prostoru, abyste v něm uspěli. Bylo by obtížné být mistrem v zápasnických sportech a k tomu primabalerínou.

# 3

Máš focení jako hobby nebo podnikáš?
A jak to v praxi zvládáš?

Můj koníček focení, který jsem měla při mateřské, se vcelku rychle proměnil do profese. Avšak stále mi má práce zůstává koníčkem. Kdyby mě focení přestalo těšit, asi bych to musela přestat dělat. A jak to zvládám? Protože focení miluji, tak hravě. Jsou chvíle, které mě trochu znejistí nebo vykolejí, ale já se snažím se pak hned do těch kolejí zase vrátit. Nebo pak, jak známe i z jiných profesí, není snadné pracovat v téhle nelehké době plných omezeních. Ty se často mění, fotografové sami neví, jaká nařízení pro ně právě platí, covidové kompenzace byly také k některým nespravedlivé. No z praxe to všichni známe, za poslední dva roky se do osudu lidí vepsalo tolik neuvěřitelných příběhů. Snad se tomu jednou i zasmějeme, až budeme našim dětem, které tomu třeba zatím úplně nerozumí, vyprávět. Bohužel zatím asi nikomu do smíchu není.

# 4

Co je pro tebe ve focení důležité? Na čem si zakládáš a jak vypadají tvoje pracovní procesy (např. komunikace s klientem, plánování scény, délka focení, editace…)?

Nejdůležitější při focení? Asi v hlavě nějaká představa záměru, co chci vyfotit. Jaký chci z focení výstup, výsledek. Je jedno, jestli fotím doma s Denískem nebo s klienty. Musím mít představu, jak bych chtěla, aby fotky vypadaly a s tím souvisí právě plánování. Už to, že si prohlížíte instagramové profily těch, jejichž tvorba se vám líbí, nebo hledáte na Pinterestu, je příprava. Já dělám to, že ty fotky, které mě něčím osloví, si uložím do galerie a když potřebuji inspiraci, stačí si jí otevřít. S tím pak souvisí plánování scény, nebo místa, kde se bude fotit.

Přiznám se, že lokace jsou pro mě vcelku oříšek. Fotím klienty teprve druhým rokem. První rok jsem neměla připravené žádné lokace. Vždy jsem jim před focením řekla, že se sejdeme třeba tam nebo tam, lokace jsem střídala a byla vcelku často ve stresu, že ta místa nejsou k focení úplně dobrá. Druhou sezonu jsem už byla chytřejší a venkovní lokace jsem pečlivě vybrala dopředu, měla jsem asi tři nebo čtyři místa, na která jsem se pak s klienty vracela. Vyzkoušela jsme je předem, aby mi při focení místa vyhovovala a vypadala na fotce dobře a pak beze stresu jen posílala rodinkám adresu lokace. V hlavě už tak nějak mám připravenou představu, jak bych danou rodinku chtěla vyfotit. Před focením jim pak zašlu informace, co si tak mají vzít na focení na sebe, aby vše do té představy sedlo. Někdy to už z mých fotek vycítí sami, co asi tak mají na sobě mít, někdy jim mé ráda přijdou vhod, někdy však stejně přijdou v tričkách s obrázky nebo nápisy. Je to ale i tak v pořádku, já pro to udělala maximum a je to jejich focení, budou to jejich fotky, pokud oni to cítí jinak, je to tak v pořádku.

Každý člověk má to cítění jiné. V akci při focení se pak snažím navodit přátelskou atmosféru, při focení venku je to spíše taková společná procházka, kdy si povídáme, seznamujeme se a já je občas zastavím a fotím. Na focení se většinou objednávají maminky, které si do rámečku přejí krásné fotky své celé rodiny. Horší to pak bývá s tatínky. Občas se najde takový, který by raději rodinné fotky oželel, ale protože to své drahé chce dopřát a slíbil jí to, tak na focení přijede. Stalo se mi už však párkrát, že to nebylo dítko, které focení bojkotovalo a u kterého jsem musela vymýšlet, jak ho naladit na tu správnou strunu, aby mi opětoval pár minut obětí se svou rodinou. Tohle naštěstí není často, převládají skvělí tatínci, kteří si tu necelou hodinku focení společně užívají, hrají si s dětmi, mazlí je, obejmou pevně svou rodinu, a to je pak taková nádhera.

# 5

Co tě na focení nejvíc baví?

To lze jen těžko vyjádřit jednou větou. Je toho tolik a dohromady mě to dělá šťastnou. Líbí se mi například, že focení lze skloubit a skvěle to doplňuje zbytek mých běžných činností, jde to ruku v ruce s mou rodinou, s cestováním, s časem stráveným s přáteli, se vším, co vlastně miluju. Upravování fotek je pak čas, kdy relaxuji. Při úpravě fotek si často pouštím hudbu, která mě inspiruje. Někdy, když upravuji fotky mého Deníska, ale stane se mi to i u fotek klientů, že pláču dojetím. Dojímá mě dětská roztomilost, štěstí, vážnost, zaujetí, překvapení, nebo když vidím, jak se má rodinka ráda, je šťastná, dojímá mě ale třeba jen prosté souznění barev a světla. Fotka by měla vyvolat emoce, proto tak diváka přitahuje. Má kamarádka, jež je profesí psycholožkou, mi jednou povídá: „Ty sis vybrala stejně nejlepší profesi. Přicházíš do kontaktu s lidmi jen při těch nejhezčích životních momentech – v těhotenství, při narození miminka, při dětských narozeninách, při křtinách, to já se naopak ve své profesi setkávám s klienty ve chvílích, kdy jim je nejhůř, při rozvodech, nemocech, trápeních a problémech.“ A já si v tu chvíli uvědomila, jaké mám štěstí, že právě focení je to, co mě baví a co chci dělat.

# 6

Jak přistupuješ k estetice fotky (scéna, barvy, rekvizity)?
Řešíš to, plánuješ nebo moc ne?

Já nad fotkou, než jí vyfotím, většinou přemýšlím. To však neplatí o fotkách vznikajících spontánně například při dovolené, výletě, dokumentaci nějaké rodinné události, třeba když fotím průběh našich rodinných Vánoc. V těchto a podobných chvílích nic neplánuji, jen sleduji, co se kolem děje a fotím, maximálně přemýšlím, z jakých úhlů fotit, aby byla fotka zajímavá. Ale nad focením s klienty, nebo plánované focení s mým Denískem, dopředu přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak by fotka měla vypadat, co by měla vyzařovat, jak by měla být později barevně tónovaná a jaké mám možnosti místa, oblečení, doplňků.

# 7

Jaký máš foťák, objektiv, případně jinou techniku..?
A připadá ti, že technika hraje velkou roli v pořizování hezkých snímků?

Nyní fotím na Nikon D750 a objektiv mám Nikkor 50mm 1.4, a také Nikkor 24-70mm 2.8. Většina mých fotografií vzniká na pevnou 50ku, kterou mám téměř od začátku mého focení a jsem s ní opravdu spokojená. Technika je jeden z aspektů pro to mít hezké snímky. Není jediný nebo hlavní, je ale v řadě dalších aspektů také důležitý. Bavíme-li se o technice, pak si ale myslím, že kromě typu fotoaparátu a objektivů je také hodně důležité jaký počítač máte pro úpravu fotek. Já jsem totiž na mých začátcích upravovala fotky na nevyhovujícím laptopu. Kromě toho, že byl pomalý s malou pamětí, tak měl především špatné zobrazení barev. V praxi to pak vypadalo tak, že jsem dlouhosáhle upravovala fotku, která se mi v daném laptopu opravdu líbila a já byla s prací spokojená. Jaké bylo ale mé zděšení, když jsem si jí otevřela poté v telefonu nebo na jiném počítači. Úplně jiné barvy, než jsem chtěla. A tak špatně mou fotku viděli všichni.

Pořízení nového notebooku, nyní pracuji na Macbook pro s Retina displejem, mě posunulo mnohem dál. Mou úpravu fotky, kterou já mám v hlavě a kterou provedu do mé fotografie, vidí stejně i všichni ostatní. U notebooku jsem zůstala, jsem zvyklá na něm pracovat, a především mi poskytuje při práci svobodu pohybu. Pohybu například po domě, s mým maličkým super věc, mohu si ho otevřít, když si hraje v obýváku, v pokojíčku, na zahradě, po uspání Deníska už se mi nechtělo vylézat z postele a v noci pracuji s laptopem přímo z postele. Nebo při dlouhých cestách autem jako spolujezdec, či ho otevřu na dovolené po celém dni večer. Pevný počítač by mě myslím omezoval.

# 8

Brzy budeš tváří mého projektu „V hledáčku fotografek“
a pro fotografky sis připravila skvělý trénink – těšíš se?

Ano, je to tak a já jsem za to, že jsi mě přizvala k sobě do tohoto projektu, moc vděčná. Je to pro mě úplně nová zkušenost – vystoupení z komfortní zóny. Musím se toho hodně nového naučit. Já jsem první kolo V hledáčku opravdu pozorně sledovala, byla jsem z toho nápadu nadšená. Nevím, jestli někdo v Čechách vymyslel lepší fotografický projekt, který by zaujal tolik diváků. Co mě překvapilo je, kolik lidí má zájem o to naučit se fotografovat. To je úžasný. Na projektu se podílelo několik talentovaných fotografek, každá oslovila své publikum.

# 9

Co konkrétně jsi do tréninku zahrnula?
Co budeš ukazovat a komu to může pomoci?

Můj trénink je zaměřen na dětskou fotografii v interiéru focenou za přirozeného světla. Ukážu v něm také svůj postup úprav fotek krok po kroku nebo tipy na komunikaci s dětmi. Pozvu ostatní k mojí práci a ukážu jim, jak to dělám já. Jak fotím na denní světlo, do protisvětla, jak vypadá můj ateliér nebo jak nastavuji foťák. Ukážu můj postproces v Adobe Lightroomu a to do oblíbeného béžového tónování. Jako bonus mého tréninku je stažení presetu z úpravy v tomto krásném béžovém odstínu.

Chtěla bych však ukázat mnohem víc, a to například úpravu mé fotky, jež získala ocenění Photo Portrait Global. Myslím, že to bude vcelku nadupaný 🙂 Trénink ocení i fotografky, které si lámou hlavu nad nastavením fotoaparátu – připravila jsem rady, jak pochopit svůj fotoaparát a jeho nastavení, bez toho, abyste se prokousávali složitými definicemi. Pokud jste maminkou s chutí vyfotit své dítko lépe než mobilním telefonem a nevíte úplně jak zkrotit foťák a jak poté fotky upravit, tak si myslím, že bude tréninkové video právě pro vás.

# 10

Co pomohlo v minulosti nejvíc tobě v pokroku? Učila ses všechno sama nebo jsi navštěvovala nějaké kurzy? Případně máš Nějaké jiné tipy pro fotografky, co tě ve focení posouvá?

V minulosti mi pomohla nejvíce k pokroku asi výdrž a to, že jsem se do focení opravdu zamilovala. Je to jednoduchá rovnice, když vás něco baví, posouvá vás to dopředu. Já se přiznám, že jsem žádné workshopy ani kurzy nenavštěvovala. To však neznamená, že v budoucnu nebudu, stále se chci zlepšovat a rady zkušenějších při kurzech ocením. Možná tím, že jsem v mých začátcích byla na mateřské, zvolila jsem cestu, že se tím vším prokoušu sama. Deníska jsem často zkoušela fotit a poté ve volných chvílích, kterých, jak my maminky víme, opravdu moc není, jsem zkoušela a zkoušela upravovat. Někdy jsem si při focení nebyla jistá, jestli je má práce kvalitní, jestli by se mé fotky líbily nejen mně, ale i dalším.

Výhodou fb skupiny Miluji focení je to, že vložit sem svou fotku, s kterou si nejste třeba úplně tak jisti, se nemusíte bát, že budete číst kritiku po které budete házet foťák na roky do šuplíku. Nebo můžete své fotky zkusit poslat do nějaké světové fotografické soutěže, kde každý týden či měsíc hodnotí fotografie stovek fotografů z celého světa odborná porota. Je krásný pocit, když o své práci možná tak trochu pochybujete a poté získáte od poroty ocenění. Najednou na sebe a svou práci začnete pohlížet s důvěrou a získáte fotografické sebevědomí, více si začnete věřit. Takže těm, co fotíte a chcete vědět, co si o vaší práci myslí druzí, ukažte fotky ve skupině Miluji focení nebo pošlete fotky do některých fotografických soutěží, například AFNS Award nebo Photo Global Portrait, či jiné.

# 11

Co bys závěrem poradila dalším fotografkám?

Všem fotografkám radím, pokud vás focení chytlo za srdce, tak jako třeba mě, tak vydržte. Výsledky, jaké si sníte mít, se dostaví. Byť si mnohdy nebudete v záplavě konkurence a každodenního přívalu překrásných fotografií jiných fotografů jistí, věřte, že v tomhle fotografickém světě je místo i pro vás. Jaký vy jste jedinečný člověk, to budete zrcadlit do své práce. Vaše práce bude originál tak jako jste vy. Vytrvejte a propojte svou tvorbu například s rodinou, s cestováním, nebo s čímkoliv jiným co milujete.

Foto tréninky „V hledáčku fotografek“

Vzdělávejte se od profesionálních fotografek z pohodlí domova.